Vietnam – když Halong Bay nestačí

Někdy si přečtete desítky skvělých hodnocení na zvažovanou destinaci, a když tam přijedete, tak s nimi tak úplně nesouhlasíte. Záleží na spoustě faktorů – co všechno jste už v životě zažili, jestli máte radši klid nebo spíš rozruch, jaké je zrovna postavení planet.  

Vietnam

Vietnamská volba

Po téměř roce stráveném na Filipínách a těsně před návratem domů koncem července jsem se rozhodla pro krátkou 2týdenní dovolenou v některém z okolních států. Volba padla na Vietnam.

Halong Bay jako památka světového dědictví UNESCO se stala hlavním bodem programu. Nabízí nekonečné množství vápencových skal a hodně zátok, kde se dá kotvit. Prostě takový malý ráj na zemi.

ALE – Tou dobou už jsem byla lehce deprimovaná davem lidí všude, kam jsem se podívala. Pocit soukromí mi chyběl a hotel blízko Halong Bay tuhle obavu jenom znásobil.

Vietnamská Itálie

Od sousedního pokoje mě dělily jen matně prosklené dveře – něco jako v panelákovém bytě na Jižním Městě.

V noci se tam začaly dít věci (ideální místo pro ty z vás vyhledávající rozruch). Parta ožralů na sebe začala pokřikovat jak ve filmu o asijské mafii. Z prapodivných zvuků a rychle se měnících tónů jsem si poskládala, že chlapi asi přišli z kasina a někdo někomu dlužil prachy. U hádky neskončilo a začali se prát.

Jediná ženská, co tam byla, je zvládla po několika dlouhých minutách vyhodit za vstupní dveře. Nervy mi praskaly napětím. Zmlátí i jí? Mám někoho zavolat? Jenže to bych musela vyjít ze svého pokoje… Doufala jsem teda, že jí nechají na (jejím) pokoji. Naslouchala jsem tlumeným mužským výkřikům na chodbě a při těch se už jakž takž dalo usnout.

Halong Bay, předveď se

Filipínské zátoky nasadily vysokou laťku a samotné Halong Bay mě zas tolik neoslovilo. Byla to ukázková komerční záležitost, ale to jsem mohla čekat. V přístavu jsem zvažovala nejrůznější možnosti a nakonec se rozhodla pro jednodenní plavbu s tím, že se pak musím posunout na jiné, klidnější místo. Rozruch ze včerejší noci mi k zářezu na pomyslné pažbě dobrodružství stačil.

To místo jsem našla na mapě opodál a Vietnamci ho nazývají „druhé Halong“.

Budiž pochváleno azuro

Do Bai Tu Long u zátoky Bai Dai jsem se vydala autobusem. V autobuse je totiž vždycky sranda. Doteď ale nechápu, jak jsem se tam zvládla dostat. Všechny nápisy byly ve vietnamštině a Vietnamci překvapivě mluvili jenom vietnamsky.

Na zastávce autobusů jsem nějak odhadla spoj do místa Ben Xe Cai Rong, odkud jsem už byla schopná dojít pěšky. Během číhání na správný autobus se mi vyplavilo víc adrenalinu než při noční stezce odvahy na dětských táborech. Posunkama jsem si s lidmi kolem ověřila, že jo jo, je to on.

Na mapě jsem sledovala svou polohu. Když modrá tečka směřovala k místu určení a já si konečně mohla oddychnout, začala jsem vnímat krásy za autobusovým sklem. Vysoké vápencové skály se majestátně vypínaly pro změnu nad pevninou a já se nemohla vynadívat. Navíc, davy lidí ustupovaly a zdálo se, že příroda začíná mít navrch.

Tulačka s cílem

V Ben Xe jsem co nejrychleji vyskočila, aby mě autobus nakonec nevezl jinam. Na Čínu jsem ještě připravená nebyla.

Vedrem jsem se málem roztekla – mohlo být tak 40 „vlhkých“ stupňů – a mě čekala oblíbená pěší túra. Během takových pochodů se moje tulácké já probouzí k životu a nejradši by už nikdy neusnulo.

Ne všichni téhle zálibě rozumí, a už vůbec ne vietnamští motorkáři. Zastavoval u mně každý druhý a opakovali tu samou ohranou písničku. Dotěrným dotazem „Motorbike?“ (oproti filipínskému „Tricycle, ma’am?“) narušovali mou tuláckou auru. „Ne, díky, chci jít pěšky!“ „Svezu vás. Zadarmo.“ „Ne, díky, CHCI JÍT PĚŠKY!“ Moje empatie brala za své a občas jsem zkusila i jejich obvyklý tón podobný štěkotu psa.

Vietnam

Ubytování v Zemi nikoho

S malými přestávkami, kdy jsem znovu nabírala dech a klidnila svoje nervové buňky, jsem se dobelhala k ubytování blízko zátoky Bai Dai. Jmenovalo se to Van Don (Vietnamci prominou, že nepoužívám jejich složitou diakritiku) a byl to takový malý komplex bungalovů.

Měla jsem nepříjemné tušení, že se tam kromě mě žádný další dobrodruh neubytoval. Vyzvedla jsem klíč a hned při odemykání mi naskočila husí kůže, protože zámek se mi skoro rozpadal pod rukama. Tohle ve mně moc důvěry nevzbuzovalo. Radši jsem si na pokoji připravila pár ostrých předmětů, které bych během případné potyčky se zlodějem použila.

Vietnam

Průzkum terénu 1

Musela jsem jíst. Opodál jsem našla malou restauračku s pár návštěvníky. Objednala jsem si kaši, která mi vůbec nechutnala, ale bylo to to jediné, čemu jsem na jídelních lístcích rozuměla.

Po chvíli mě (asi) začal balit jeden ze srkajících Vietnamců, co seděli u vedlejšího stolu. Nerozuměla jsem mu a při svém proslovu se mi jevil jako kápo místního podsvětí. Angličtinou doplněnou posunky jsem mu dala jasně najevo, že si my dva moc nepokecáme a že mě to hrozně mrzí. Zhltala jsem mísu kaše a šla se připravit na pláž.

Vietnam

Průzkum terénu 2

K ní vedla krátká cesta a to, co se objevilo, mi skoro vyrazilo dech. Takhle malebné místo jsem tady ve Vietnamu zatím nenašla. Kromě rýžových teras v Sapě, ale ty nejsou u moře. Bílý písek na pláži příjemně kontrastoval s dokonalou modří zátoky a skalami opodál. Žádné flotily lodí jako v Halong Bay, žádní pokřikující turisti, jenom ticho a pár lidí krčících se ve stínu.

Vietnam

Vdechovala jsem tu atmosféru a užívala si klid.

Dokud mě neoslovila mladičká Vietnamka, co se horlivě snažila skamarádit. Lákala mě přemístit se do stínu k její rodině, která na mě nesměle, ale upřeně koukala. Když pochopila, že mě nezlomí a že je moje podivná záliba ve vysokých teplotách silnější než já, začala mi vyprávět přímo tam, na prudkém slunci. Nedokázala jsem ji přerušit, a tak jsem vyslechla celý její životní příběh, včetně největšího snu stát se zpěvačkou.

Vietnam

A ona to udělala…

„Tak mi něco zazpívej,“ nadhodila jsem spíš jako vtip. Ona ale vážně začala zpívat. Nevěříla jsem vlastním očím ani uším a přemáhala smích. Na čekání posledního tónu dojemné a srdce drásající skladby jsem vynaložila velké úsilí. Pak jsem jí složila kompliment.

Po pěveckém vystoupení hodného ceny Grammy se naštěstí ještě víc zapotila a nutně se potřebovala přesunout do stínu. To byla moje příležitost. Řekla jsem, že se jdu projít dál, a ať vyřídí pozdravy své rodině. Ta melodie mi v uších zněla i později během usínání v hororovém pokoji.

Poslední dojmy

Procházela jsem okolí křížem krážem a mrzelo mě, že se o takovém místě málo ví. Tak trochu i kvůli tomu, že jsem si mezi všemi těmi Vietnamci připadala jako vetřelec. Zdálo se mi, že to je místní útočiště, kde si vlastně cizince ani nepřejí. Teda kromě mojí nové kamarádky zpěvačky.

Vietnam

Opodál se chystala scéna na koncert nějaké kapely. Vybalovali svoje nástroje a to už začalo slunce pomalu zapadat za obzor. Věděla jsem, že můj večerní program nebude mít s hudbou nic společného, ale napadlo mě, že by se nějaký ten tón mohl donést až do nedostatečně zamčeného bungalovu Van Don.

Nedonesl. Únava mě zmohla natolik, že jsem krátce po příchodu do bungalovu upadla do hlubokého spánku.

Cesta zpátky a za hranice

Druhý den ráno jsem se zase nacpala mdlou kaší. Musela jsem svůj žaludek řádně připravit na pochod k autobusu. Cestou zpátky jsem zase poslouchala dotěrné „Motorbike?“, koukala se na trojúhelníkové slamáky a buvolí zadky.

Vietnam

V Halong Bay jsem ještě jednou přenocovala a následující den mě čekal dlouhý přesun do Hanoie a následně do Manily.

Story na téma „Rok jsem žila na Filipínách, teď jsem na dovče a po návratu na Filipíny pojedu domů do Čech“  jsem omílala asi tisíckrát. Už mě nebavilo být turistou. 🙂

Vietname, děkuji a sbohem

Vietnam je určitě nádherná země, ale po nasazení vysoké filipínské laťky a ročním absťáku po mé rodné hroudě to zkrátka zas tak prvotřídní nebylo. Jak by to asi všechno dopadlo, kdybych se rozhodla pro svůj původní plán? Kolik nadšených recenzí už asi turisti napsali o Thajsku? 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..