Praha – Dalkovice tak trochu jinak

To byla zase jednou jízda. Ale to nemluvím o rodinném mecheche, co jsme plánovali na páteční večer.

Se švagrem jsme domluvení, že mě nabere na Budějárně a společně vyrazíme směr Vlašim, blízko které bydlí rodiče a kde už čeká taky moje ségra s dětma.

Na přechodu na Budějárně leží motorkář a nad ním se sklání zdravotník. Motorkář naštěstí dýchá, ale i tak to naznačuje průšvih, co nás po cestě čeká.

A je to tady

Jede se fajn až asi k 9. kilometru před naším výjezdem z D1. Tam se zasekneme a až tam čteme dopravní zprávy v navigaci, kde píšou až o 2,5 hodinách zdržení. Nehoda autobusu a nákladního vozidla se musela stát přesně v místě našeho exitu.

 

 

Švagr ihned vystoupí a baví se s lidma z vedlejšího auta, aby zjistil, že bydlí v Trhovém Štěpánově, co je asi 3 km od chalupy. Já si v poklidu sedím v autě a čtu zprávy. Stát se to mně jako řidiči, budu tam čekat a nedělat nic, co by vyžadovalo šikovné manévry. Ne tak u švagra. Ten zmapuje okolí a ihned se rozhodne obrátit a najet na okresky někde blíž Prahy.

Polévá mě pot (směs studeného i teplého, protože je vedro) a začnu zkoušet odolnost záchranných pásů. Naštěstí je o naší D1 známo, že se tam nachází množství takových „území nikoho”. Jeden takový pruh, kde se nic neděje a kde to zeje prázdnotou, vidíme přímo před náma mezi oběma směry. Nájezd do protisměru tak proběhne docela hladce.

Hledání lepší cesty

Frčíme si to zpátky na Prahu a v jednu chvíli si říkáme, jestli nepřesuneme mejdan tam. Švagr už totiž začíná mít chuť na pivo. Na jednom výjezdu se dostaneme na okolní cesty a nervózně zkoumáme naše navigace, které tvrdí, že cesta na chalupu potrvá asi 1,5 hodiny. Hloupost, prostě radši pojedeme podle orientačního smyslu.

 

 

Po pár kilometrech narazíme (ne doslova) na kamion. Jede před námi a švagrovo „ten určitě zahne naším směrem” se vždycky splní. Když prohlásí „Vsaď se, že se zasekne v zatáčce a zabarikáduje to”, samozřejmě se tak stane. Naštěstí situace vyžaduje jenom krátké couvání řidiče jedoucího v protisměru. Asi hodně nadává. Stejně jako bílé auto přímo za kamionem, co při každé příležitosti hledá cestu, jak ho předjet. Smůla, tady vítězí velikost.

Protože jsme se švagrem celkem optimisti a veselé povahy, ještě pořád nám hraje úsměv na rtech. Navíc už v dálce vidíme Vlašim!

 


Navigace masově selhávají

No a narazíme na další kolonu. Úsměv stále drží. Obracíme se a tentokrát jedeme podle mojí navigace. Já už začínám být mírně nesvá a tak jako živá navigace totálně selžu, když si (dvakrát) spletu pravou a levou stranu. Normálně se mi tohle nestává, fakt.

A jsme zpátky v předchozí koloně. Úsměv se mírně vytrácí. Jedeme malou silničkou, která se zdá po kompletní rekonstrukci, a švagr nám zase zvedá náladu: „Proč je takhle ukázkově upravená silnice zrovna v místě, kde nikdo nejezdí??” Už se zdá, že nabíráme správný směr.

Silnice se ale neustále zužuje a za chvíli už se vyhýbáme větvím a křovinám, co se nám snaží do auta dostat okýnkem. Podle mapy to vypadá dobře, realita nás ale zase překvapí.

 

 

Stojíme v malé kolonce před zavřenýma vratama na soukromý pozemek a pozorujeme divoce gestikulující ženskou, která něco vysvětluje autu stojícímu jako první. Nevypadá to na přátelský klábosení.

Tak už náš pusťte!

Přemýšlíme, co se mohlo stát. Koukáme do mapy a na tu ženskou a pak zas do mapy a celý nám to nedává smysl. Luboš se vyklání a předává paní 50 korun, aby se na nás tak nezlobila, my za to špatné značení v mapách přece nemůžeme a chceme se už konečně dostat domů. Vyloudí na ní úsměv a použije ta správná slova.

V momentě, kdy totiž paní slyší „Dalkovice”, úplně rozkvete a řekne „Jo vy jste místní, tak jeďte”.  S padesátkou zpátky v ruce na to švagr dupne a projíždíme docela pěknou krajinkou s potůčkama a skalkama. Je vůbec možný, že takhle malebný místa jsou nedaleko naší chalupy?

 

 

Oba se stále usmíváme, ale určité napětí už v autě cítit je. Navíc se dost potím a připadám si jako to grilované maso, co si (doufám) za pár chvil dáme u našich. Jsme už tak blízko…

Skoro nedýcháme.. Jedna odbočka doleva, jedna doprava.. Před náma auto napříč silnicí. „Co to zase dělá???” Asi začátečník, nebo jenom někdo v podobném rozpoložení jako my.

Finálová rovinka

Rovně, doprava a už je vidět střecha naší chalupy. Chtěla bych se radovat, ale předchozí události mi v tom brání.

Brána je zavřená, asi už náš příjezd vzdali. Vnímám to jako v mlze, vjezd na zahradu, přivítání. Zasyčení otevírajícího se lahváče. Gril… Všechno dobře dopadlo. Jenom o 2 hodinky navíc než při běžném čase dojezdu. O to větší byla domácí pohoda odměnou. Nakonec, kdyby nebylo naší slavné D1, o kolik historek bychom byli ochuzení? 🙂

 

 

Použité fotky jsou ilustrační (www.pexels.com, www.pixabay.com), tehdy jsem bohužel nedokumentovala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..