Pochod Praha – Prčice: první a poslední

Stalo se v květnu 2010…

S kamarádama jsme se domluvili, že se zúčastníme pochodu Praha – Prčice. Tehdy jsme o víkendech často jezdili na chatu jeskyňářů, která se nachází v Týnčanech kousek od Petrovic. Tam jsme taky chtěli naši trasu začít.

 

Těšíme se na pochod

Plán zněl jasně – autobusem dojedeme do Petrovic, pěšky přejdeme na stanoviště jeskyňářské chaty, dáme si pivo a klobásu a vyrazíme do Prčic. Už delší dobu mě lákalo si tenhle známý pochod vyzkoušet a teď k tomu podmínky přímo vybízely.

Bylo nás pět. Počasí nám přálo a řeči kamarádů, že bychom se mohli účastnit závodu hasičů v blízké vesnici, jsem nebrala vážně. Byla jsem skálopevně rozhodnutá tenhle pochod jít.

Pamatuju si, jak jednou moje ségra donesla domů žlutou botičku. Pověsila si ji na stolní lampu a chlubila se s ní všem známým. S vidinou podobné botičky a úsměvem na rtech jsem poctivě pochodovala, ale stejně tak se těšila na mezičas strávený u jeskyňářů.

 

 

Objevují se první trhliny

Setkání se neobešlo bez pár drinků a nálada ve skupině neustále stoupala. Bavili jsme se jak se známými, tak i s nově příchozími – naprosto cizími – chodci. Mí kamarádi se k odchodu stále neměli a čím dál častěji se zmiňovali o soutěži hasičů. Snažili se mě zlomit větami typu „Zůstaň s námi, s hasičema bude pr…“ Jenže to netušili, jak moc velké odhodlání ve mně narostlo.

Postupně to vzdali všichni až na Viktora. Ten byl stále přesvědčený, že mě přemluví. Zkoušel to slovně i pomocí tlumících účinků alkoholu. Snaha se ale obrátila proti němu. Během srdceryvného rozhovoru se rozhodl, že mě aspoň vyprovodí k nejbližšímu možnému stanovišti.

Ostatní už zapomněli, že nějaký pochod do Prčic existuje.

 

Touha jít rozhodla

Vstát bylo asi nejtěžší. Hlasitým rozloučením jsem všem, co se tak vesele bavili, dala najevo svůj protest. Viktor se přidal, i když se mu očividně nechtělo. Smutně se ohlížel na méně zodpovědné přátele. Cestou jsme povídali a Viktor vytahoval poslední manipulativní esa z rukávu.

U jedné malé hospůdky jsme si dali rozlučkové pivo a se slovy Viktora „Dej vědět, až tam dorazíš“ jsme se rozešli. Smutná jsem vůbec nebyla, spíš naopak. Kráčela jsem s vidinou cíle v Prčicích a.. botičky!

 

 

Sem tam jsem se připojila k jiným pochodujícím, prohodila s nima pár slov a zas se odpojila. Viktor nevydržel a brzo mi volal. Vesele jsem mu popisovala svoje dojmy a opakovaně slíbila, že se ozvu, až tam budu.

Jedno z těch odpojení od skupinky pochodujících se mi stalo osudným.

 

Začínám se ztrácet

Šla jsem lesíkem podle značek a šla jsem správně (to jsem pochopila až později). Šla jsem doleva a pak jsem si všimla, že docela dlouho žádnou značku nevidím. Tak jsem udělala zásadní chybu svého pochodu (ať už to svádím na vypité skleničky nebo na ty, co se nazývají kamarádi). Vydala jsem se opačným směrem.

Zvláštní, ani na téhle cestě jsem delší dobu značky neviděla. Až když jsem žádnou nezahlédla celou půlhodinu rychlejší chůze, bylo mi jasné, že s mým směřováním něco není v pořádku.

 

 

Myšlenky v mozkových závitech trochu slábly a řekla jsem si, že nakonec nevadí, když do Prčic nedojdu. Bude se počítat, i když dojdu jinam. Kam, na to jsem byla sama zvědavá.

Šla jsem svižně a dlouho, přes pole, louky, lesy, kolem rybníků. Dokonce i potůček jsem přeskakovala.

Stále jsem nechápala, že jsem za takovou dobu neviděla ani jeden ukazatel a ani jednoho člověka! Dřív bych přísahala, že je naše země malinká, ale toho dne jsem změnila názor.

Začaly mě bolet nohy. Sem tam jsem mluvila s Viktorem a ještě stále na něj byla milá.

 

 

Jaké město že je odsud kousek?

Vůbec nevím, jak dlouho jsem pochodovala, ale nakonec se mi povedl husarský kousek – narazila jsem na vesnici. A v té vesnici žili obyvatelé! Zeptala jsem se jedné paní, pracující na své zahrádce, jak se dostanu k nejbližšímu městu (o Prčicích jsem se radši nezmínila), případně jak se to město jmenuje? A byl to pro mě šok, když řekla, že Milevsko je odsud už jen asi 5 kilometrů.

Poděkovala jsem a s mírně odřenýma nohama jsem se vydala směrem, kterým ukazovala. Volala jsem Viktorovi a nebyla jsem milá.

 

 

Na první lavičce v Milevsku jsem si musela oddychnout. Tehdy jsme ještě internet v mobilu nedokázali ani pořádně vyslovit, a tak jsem zavolala svému kamarádovi Mirdovi, který byl tehdy nejlepší poradce v otázkách jízdních řádů. Zeptala jsem se na nejbližší spoje z Milevska do Prahy. „Co děláš v Milevsku??“ Poprosila jsem ho, ať se neptá, že mu všechno povím, až budu doma. DOMA.

 

Neplánovaná jízda vlakem

Vlak měl jet údajně za hodinu. Měla jsem aspoň čas pomalu dojít na nádraží a dát si skromné občerstvení. U pokladny jsem si řekla o jednu jízdenku do Prahy. Pán za okýnkem mi s úsměvem sdělil, že to jede v trochu jiný čas, než stojí v jízdním řádu. „Víte proč je všechno pozměněné? Dneska se totiž šel ten pochod Praha – Prčice“. Poděkovala jsem za informaci a šla si dát kafe.

Cesta přes Tábor se zdála nekonečná. Do Prahy jsem se dostala před půlnocí a domů až hodně po půlnoci.

 

 

Smíření

Musím přiznat, že:

– i když to byl první a zároveň poslední pochod Praha – Prčice,

– i když jsem svoje kamarády pár dní proklínala,

– i když se moje nohy léčily ještě týden potom,

– i když mi od té doby naskočí husí kůže pokaždé, když někdo vysloví slovo „Prčice“,

tak i přesto hodnotím tenhle pochod jako „Prima – Poučný“.

Díky němu se taky můžu na jakýkoli další, i zdánlivě podobný, pochod lehce vymluvit.  

I když chodím ráda.

 

 

Použité fotky jsou ilustrační (www.pexels.com), tehdy jsem bohužel nedokumentovala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..