Krušná jízda filipínským autobusem (mami, promiň)

Občas se mi zdají sny o jízdě za dobrodružstvím, které jsem chtěla mámě na Filipínách dopřát. Ne vždycky se ale naše představy plné očekávání hned spojí s realitou.

Na návštěvu rodičů jsem se dost těšila, ale těsně před jejich příletem se táta musel kvůli zdravotním komplikacím omluvit. Po krátkém uvažování o celé situaci jsme vyhodnotili, že se výletu zúčastní jen máma. (Stále mě přepadají úvahy o tom, jak bychom se s mámou cítily, kdyby tam tenkrát seděl i táta…)

 

Trasa Cebu – Oslob

 

Zápis z deníku – leden 2013:

V druhé části naší společné cesty na mém oblíbeném ostrově Cebu chci mámě ukázat, jak velký si odveze zážitek, když si zaplave s velrybími žraloky.

Hned po příletu do města, které nese stejné jméno jako ostrov, se taxíkem dopravíme na autobusové nádraží. Celou trasu už jsem absolvovala v prosinci, abych se ujistila, jak se tam dostat a kde bydlet.

Nádraží na Filipínách jsou často přeplněná lidmi a jízdní řády podobné těm našim často nejsou k dispozici. Nebo se v nich aspoň nejde vyznat.

Máma s kufříkem na kolečkách mě důvěřivě následuje, když se prudce prodírám skrz tlačenici – jako dobrodruh s mačetou, co si razí cestu hustě zarostlým pralesem.

Brzy zahlídnu náš předpokládaný autobus a zahájím jednání. „Prosím vás, jede to do Oslobu?“

Místo odpovědi mi asistent řidiče (nebo výběrčí jízdenek, jak chcete) přikývne. To ovšem v téhle zemi může znamenat tisíc překladů, včetně toho nejvíc frustrujícího „nevím”. My se ale držíme varianty české.

Předáme mu zavazadla a uvnitř s pokorou usedneme na prázdná místa v zadní části. Radost z nalezení volných sedadel rychle vystřídá nejistota z toho, kam jsme to vlezly. Už při nástupu si všimnu, že v autobuse chybí klimatizace, ale nějak mi nedojde, že by zrovna tohle mohlo vadit. Během jízdy s otevřenými okny bude foukat příjemný větřík, pomyslím si. Sedačky jsou na mnoha místech potrhané, občas chybí opěrátka na lokty a co hůř, přes celé přední sklo se táhne obrovská a hluboká prasklina.

Jenže už sedíme a představa, že se zvedneme, prosíme řidiče o zavazadla a hledáme jiný autobus, mi nahání ještě mrazivější husí kůži. A tak prostě dál sedíme a čekáme, až se ta popelnice rozjede.

 

Takhle nějak bych si to představovala
Ale jely jsme v něčem takovém

 

Autobus opouští nádraží


Netrvá dlouho a vyrazíme. Ze začátku všechno probíhá bez problému, s mámou si povídáme a autobus se pomalu posouvá skrz město plné místních obyvatel.

Když Cebu opouštíme, lidí venku ubývá a máma si kolem hlavy začne vázat šátek, protože průvan se stal díky otevřeným oknům nesnesitelný (chybějící klimoška!), zatrne mi poprvé.

Když se setmí, většina lidí vystoupí a řidič bere zatáčky jak na rallye Paříž Dakar, hrdlo se mi sevře podruhé a takovým způsobem, že po dlouhé době cítím strach.

Máma postupně přestane mluvit úplně a jediné, co mě trochu rozveseluje, je její outfit se šátkem napevno omotaným kolem hlavy a doplněný slunečními brýlemi. Připomíná mi někoho mezi beduínem a teroristou. Zbytky své dobré nálady nejspíš maskuje za tím vrstvením.

Řidič se se zatáčkami maže čím dál míň a když je třeba, zapíská na píšťalku, protože s klaksonem se tenhle autobus zřejmě nikdy nesetkal.

Venku se setmí tak, že není vidět NIC. „Osvětlení” se v tu chvíli stává cizím slovem a o měsíčku si s mámou můžeme leda tak zazpívat. Kdyby byla nálada.

 

Konec legrace

 

Cestujících rychle ubývá a nakonec tam sedíme jen v pěti i s řidičem. Dva ožralí Filipínci v řadě za náma si povídají s přiblble se motajícím jazykem  a občas se oplzle zasmějou.

V jízdě nemilosrdně pokračujeme  – černočernou tmou, rychle a zběsile – s doprovodnými zvuky píšťalky a chichotajících se opilců. Sice jsem si předtím celou cestu projela, ale zapomněla jsem na fakt, že ve tmě není lidské oko schopné rozpoznat to samé co za světla.

Hlavou se mi honí myšlenky, dosahující až brutální podoby. Představuju si, jak řidič zastaví, odloží píšťalku a se slizkým úsměvem se k nám blíží zepředu, zatímco jeho kámoši se na nás vrhají zezadu. To se totiž nedávno stalo v Indii, kde místní obyvatelé zabili dvojici turistů potom, co je znásilnili s pomocí píšťalky.

Cítím velkou úzkost a obrovské výčitky, že mámu téhle situaci vystavuju. Navíc nemůžu sledovat polohu díky navigaci v telefonu, protože s tou mou základní, tlačítkovou verzí mobilu se dá jen volat a psát.

Krev v žilách mi už ztuhla a díky neustálému průvanu mi v puse vyschlo tak, že bych si o pomoc ani nezakřičela. O stavu mámy se snažím nepřemýšlet.

 

A je to tady…

 

Najednou autobus zastaví.

Srdce mi spadne do kalhot a připravuju se na to úplně nejhorší.

Stejně ale s mámou vstaneme a postupujeme ke dveřím, vstříc svému nevyhnutelnému osudu…

Jako smyslů zbavené vypadneme na ulici s matným osvětlením od jedné jediné lampy a…

 

…. převezmeme zavazadla, které nám řidič podává. (Plamen naděje se rozhořívá.)

 

Opodál na nás zamává majitel ubytování se slovy, že je rád, že jsme na místě. (Plamen nabývá na intenzitě.)  

 

Slyším se z povzdálí, jak ho nesouvislou řečí zdravím a objednávám u něj sendviče. Musíme prý mít po takové cestě hlad. (Máma stále mlčí.)

 

Na pokoji si sedneme a nějakou dobu zamyšleně koukáme po okolních stěnách. Až po vybalení svršků a doručení jídla od hodného pana domácího krok po kroku začínáme komunikovat.

Může to být tak po hodině nebo dvou, kdy se konečně začneme usmívat a mluvit o „tom autobusu”. Dozvídám se, že se mámě v hlavě honila úplně stejná představa o píšťalce a hromadném znásilnění. To už se obě smějeme nahlas.

……….

Poučená tímhle hororem jsem příští výlety se známými plánovala vždycky tak, abychom se na plánovaná místa dostali ZA SVĚTLA.

PS: Ne vždy se to povedlo.

 

Branka k našemu ubytování za světla
Okolí za světla taky působí příjemně

 

One Reply to “Krušná jízda filipínským autobusem (mami, promiň)”

  1. Pěkný článek, to jsem se fakt nasmál. :-)) Chápu, že tenkrát tam bylo do smíchu asi jen těm opilcům..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..