Co se dělo za zdmi beduínského tábořiště?

Stalo se na podzim 2014…

Jak už to tak bývá – těžko se odmítá pozvání od někoho, koho znáte, do země, kde dotyčný právě pobývá. A tak se stalo, že jsem se  vydala do Spojených arabských emirátů, protože v té době žila kámoška Karolína s rodinou v Abu Dhabi.

Povyprávím vám příběh z pouště, který jsme se spolucestovatelkou Katkou zažily po zakoupení balíčku “Desert overnight”. Kromě divoké jízdy na dunách, kývání se na hřbetu velblouda a nějakého “yolla” tance nás nalákali na přespání v tradičním beduínském stanu.

V den D nás se slušným zpožděním vyzvedl indický řidič v krásném terénním voze a omluvil se, že původní vůz se rozbil, ale tenhle že je mnohem lepší. “Začíná to dobře,” chechtaly jsme se v zadní části žlutého korábu. Během jízdy v ulicích Abu Dhabi jsme se navzájem představili a já se – aby řeč nestála – zeptala, kolik lidí tam zůstane i přes noc.  “Jen vy dvě.” Někde vzadu v hlavě se rozsvítila první z červených kontrolek, co se chystaly během následujících intenzivních hodin objevovat s rostoucí frekvencí.

Dojeli jsme do nedaleké pouště a tam nás (hodně vtipný) řidič upozornil, ať se pořádně držíme : “Divoká jízda začíná!” Vřískaly jsme mu vzadu jak děti na horský dráze, a ono se to tomu i podobalo. Když jsme se ocitli na vrcholu duny a viděli pod sebou sešup dolů, adrenalin z nás přímo tryskal. Řidič (bohužel si nepamatuju jméno, tak ho budu nazývat třeba Kumar) nám k tomu nahlas pustil rockovou muziku, pravděpodobně s cílem utlumit náš řev.

Připadaly jsme si jako VIP, protože jsme si při předhánění se s ostatními vozy všimly, že ostatní auta jsou menší a turisti v nich vypadali vtipně, jak se tam tak ve větším počtu mačkali.

Po tomhle řádění jsme hromadně dorazili ke stanu. Přemluvila jsem Katku na jednu velbloudí jízdu, ale těch pár kroků do kolečka za moc nestálo. Akorát jsem na něm chytla křeč.

Po vyfocení se v místních arabských kostýmech následovala večeře a po ní taneční představení, během kterého se nás pořadatelé s mylnou představou, že se VŠICHNI náramně baví, snažili vší silou dostrkat na parket. S Katkou jsme nadšení ostatních nesdílely. To nejtrapnější ale teprve přišlo. Všichni – zpět na svých místech u nízkých stolečků – dostali hlasitý pokyn z mikrofonu, aby se uvelebili a nelekli se, až zhasne světlo. Světlo opravdu zhaslo a nastala chvíle nucené romantiky pod arabskými hvězdami. S Katkou jsme zadržovaly smích a počítaly vteřiny do opětného rozsvícení.

Když to utrpení skončilo, odehrál se odjezd všech lidí tak rychle, že jsme si ani nestačily uvědomit, že odteď v tomhle beduínském příbytku zůstáváme jenom s řidičem a zaměstnanci. Jak správně tušíte, zaměstnanci byli všichni do jednoho muži. Kontrolka potřetí.

“Ale co,” řekly jsme si, “sranda bude i tak.” Popíjely jsme pivo a po chvilce se k nám přidal Kumar. Vyprávěl příhody ze svého života v Emirátech, jak je tahle země odlišná od té jeho, nebo naopak v čem se podobají. S mrkáním oka nám nenápadně podstrčil jiný druh piva, než v balíčku nabízel majitel. Ten se mimochodem pohyboval za barem, a přes tvrdé podmínky muslimské víry upíjel z lahve whisky.  

Jak hodina pokročila, majitel se začal zapojovat do konverzace, nejdřív nepřímo – přes svou spojku jménem Kumar -, pak i přímo. Během pendlování mezi naším stolkem a barem nám Kumar vzkázal, jestli nechceme zajít s ním a majitelem do nedalekého domku, co působil jako taková útulná chajda. Že prý nám chce majitel něco předvést a že to zabere jenom chvilku. Kontrolka! S Katkou jsme se na sebe nevěřícně dívaly a pak ani nevím, jak se to stalo, nasedaly jsme do auta. Prý jsem svolila já a Katka si ťukala na čelo, ale možná to bylo i jinak, znáte to, s časem se vzpomínky trochu mění…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..