12 hodin jízdy, 6 dopravních prostředků a 5 unavených lidí

Na příjezd kamarádů na Filipíny jsem se pečlivě připravila a moc se na ně těšila. Bylo to nezapomenutelných 14 dní. Oni si to užili stejně báječně, i když se ani jeden z nás nevyhnul momentům plným napětí, stresu a někdy i strachu o život.

Těšíme se na výlet

Trasu jsem pro nás všechny mela propracovanou do posledního detailu.

Z nádherného miniostrůvku Apo, který se podobá ráji a kde se to hýří želvami, jsme se přes ostrov Negros měli přesunout na Bohol.

Přesun měl být velmi krátký. Měli jsme sednout na trajekt ve městě Dumaguete a dopravit se s ním na Bohol, do přístavu Tagbilaran.

Vysmátí z předchozích dnů a nespočtu dobrodružství jsme se v přístavu vysypali z tricylu a zamířili k budce koupit si jízdenky.

 

Ono to nepojede?

Podivili jsme se nad tím, že tam moc lidí nečeká, ale zdůvodnili jsme si to velkým časovým předstihem.

Zavřené okýnko u pokladny nás udivilo ještě víc, ale shodli jsme se, že si asi pokladní odskočila.

Na okýnku visela cedule a každý jsme si podle svého představovali, jak asi ta zpráva o nutném odběhnutí bude vypadat.

Kdo se nejvíc přiblížil pravdě? Nikdo, protože o záchodcích na ceduli nepadlo ani slovo.

Psali tam totiž něco o zrušeném trajektu. Naděje umírá poslední, tak nám chvíli trvalo, než jsme si ten fakt připustili. A ne, žádné další spoje ten den na Bohol nepluly.

Naše nálada se přiblížila bodu mrazu, ale nezbylo nám, než přemýšlet o náhradním plánu.

Moc jsme toho na výběr neměli.

 

Filipiny

 

Měníme směr

Museli jsme se dostat na ostrov Cebu, projet ho až nahoru do hlavního města Cebu City a trajektem se na Bohol dostat odtamtud. Samotná představa mě děsila, protože všichni jsme už dlouhé přejezdy na Filipínách zažili.

Vyhledali jsme všechny možné spoje a shodli se, že bysme ten večerní trajekt ze Cebu City při vší boží pomoci mohli stihnout.

Ke zvládnutí životních situací a k dosažení úspěchu hodně zkušených lidí radí: „Postupujte krůček po krůčku. Když se budete dívat na konečný cíl, může se zdát tak vzdálený, že ztratíte odvahu a lehce to vzdáte.“ 😉

 

Krok č. 1 – opouštíme Negros

První úkol zněl jasně a snadně – přesunout se do „přístavu“  Sibulan na Negrosu a následně trajektem do „přístavu“ Liloan na ostrově Cebu.

Svezli jsme se tam tradičním jeepneym.

Během čekání na minitrajekt jsme pozorovali cestující a hlavně zavazadla, co s sebou tahali. Z bedýnek vybavených otvory pro dýchání se ozývalo mohutné kokrhání a někteří Filipínci se podle všech těch křesel a gaučů asi stěhovali.

Jízda byla ve srovnání s čekáním na trajekt hodně rychlá.

Filipiny

 

Krok č. 2 – dlouhý přesun do Cebu city a zácpa

Druhá část plánu zněla přesunout se autobusem do města Cebu City. Předtím jsme tu dlouhou, 3-  a něco hodinovou jízdu podnikli ze Cebu city do Oslobu k velrybím žralokům. Je to opravdu vleklá a trochu nudná jízda, při které ale můžete (pokud jedete za světla) sledovat krásy okolního moře a ostrova. (Teda ne vždy nudná – viz můj článek.)

Naším cílem bylo hlavně dostat se do přístavu včas, abysme stihli večerní trajekt na Bohol k místu ubytování blízko pláže Alona. Byl to totiž poslední možný trajekt toho dne. Představu spaní někde na lavičce v přístavu jsme z myšlenek zarputile vyháněli. Máme rádi dobrodružství, ale tak nějak v rámci mezí. 🙂

A tak jsme jeli. A jeli a jeli… Hovor pomalu ustával a ubíhající krajinka nás spíš utlumovala než naplňovala nadšením.

Sledovala jsem hodinky a všechno šlapalo bez problémů.

Dokud se náš autobus nezaseknul v zácpě hodně blízko našeho cíle. A doprava houstla.

Pohled na hodinky se stával čím dál trýznivější a srdce mi začalo podezřele arytmicky bušit.

Nervózně jsme se na sebe dívali a já začala ztrácet naději, která má prý umírat jako poslední.

I když byl autobus plně klimatizovaný, začala jsem se potit. Ostatní na tom nebyli o moc líp, ale přecejen strávili na filipínském souostroví mnohem míň času než já, takže ještě nějaké ty pozitivní představy mohli mít.

Nevím, proč se někdy říká, že se čas zastavil. To není vůbec pravda, čas se prostě nikdy nezastaví, ať už si to přejeme sebevíc…

Už jsme vůbec nemluvili a jen čekali, co dalšího nastane.

Logická úvaha říkala upřímně, že to nestihneme. Na druhé straně se – sice hodně tlumeně – ozýval hlas Naděje, že třeba ten spoj bude mít zpoždění… To se přece na Filipínách stává běžně.

 

Krok č. 3 – rychle do přístavu

Potom, co jsme konečně zastavili na autobusáku (všichni jsme ten autobus v duchu tlačili vlastníma silama), jsme se bleskově vysypali ven i se zavazadlama a hned mávali na prvního taxíka, co stál za závorou. Naštěstí byl hned k mání a řidič nás s úsměvem odvážel k přístavu.

V hodinu odjezdu našeho vytipovaného trajektu jsme dorazili na místo a byli jsme v šoku, kolik lidí se tady pohybuje. Byly to davy a zorientovat se tu bylo strašně těžký.

V naší partě vládla ohromná nervozita a pokřikovali jsme na sebe jen zkratkovitě.

 

Krok č. 4 – Lukáš kupuje (nějaký) jízdenky na trajekt

Další bod našeho plánu zněl koupit jízdenky.

Řidič nám ukázal na jednu z mnoha budek, že si to můžeme koupit tam. Lukáš se vzmužil a vzal si to na starosti. Až pozdějc jsme si všichni uvědomili, že to byla chyba.

Vyběhnul směrem k budce a zalezl do ní. Za celkem krátkou chvíli se vítězoslavně vynořil s pěticí lístků v ruce. Všem se nám hned udělalo líp a Lukáše jsme hlasitě chválili.

Taxikář se kouknul na naše jízdenky (asi bystřejším zrakem než my) a rozloučil se s námi u vybraného terminálu.

Vůbec nás v tom shonu nenapadlo přemýšlet o tom, jak je možný, že je čas odjezdu jinej než ten plánovanej.

Měli jsme ještě pár minut k dobru, tak jsem se konečně dala do zkoumání jízdenek.

A docvaklo mi to celkem rychle. Na jízdenkách stálo Tubigon a ne Tagbilaran. Možná vás napadne – ty místa jsou od sebe vzdálený asi 40 kilometrů a obě se nacházejí na Boholu, tak co? Akorát tady jsme byli na Filipínách, kde 40 km neznamená to samý jako v Čechách, a navíc už padala tma.

Každopádně nám nic jinýho nezbývalo, a tak jsme se zařadili do fronty a nastoupili do něčeho, co se podobalo trajektu, ale radši bysme to obdivovali v některém z místních muzeí.

Nacpali jsme se na naše místa a svoje batůžky pevně tiskli k sobě. Únava a hlad se začínaly ozývat.

 

Krok č. 5 – zkáza Titaniku nebo dobrý?

Vzdálenost na Bohol byla přibližně stejná jako ta původní z ostrova Negros.

Zase jsme v sobě probudili humor a nenásilně si zlepšovali náladu. Přecejen už se tu rýsoval námět na nezapomenutelný zážitek.

Blížili jsme se k Tubigonu. Kdyby snad náhodou někdo během plavby usnul, rychle by se probral tím, co nastalo. Trajekt do přístavního mola nenarazil jenom jednou, ale hned několikrát. Humor nás na chvilku opustil (to když jsme si představili davovou scénu na stařičkém potápějícím se stroji), aby se ale brzy vrátil v podobě vtípků na téma Titanik a získání řidičského povolení na Filipínách.

Přežili jsme a dalším krůčkem k našemu cíli byl přesun na přidružený ostrůvek Panglao, na kterém se nacházela pláž Alona a naše ubytování.

 

Krok č. 6 – myslíme si, že jsme blízko cíle

Tma byla tak hustá, že jsme se navzájem stěží rozeznávali. Zamířili jsme směrem ven z „přístavu“ a opodál už na nás pokřikovali místní řidiči taxi a tricyclů. Taxi se nám platit nechtělo, na tom by vyrejžovali majlant, a tak jsme se nechali ukecat jedním sympaťákem, co řídil roztomilou tříkolku.

Źe nás bylo 5 a řidič? Nevadí, tady se na pravidla provozu nehraje tak vážně jako u nás.

 

Filipiny

 

Pomalu jsme se do toho minivozidla naskládali, i když jsme se s každým dalším člověkem ptali „Kam s ním?“. Ŕidič tolik lidí (a zavazadel) nevezl poprvé. Jeden si sednul vedle něj (já), dva dozadu (Katka a Zuzka), jeden si sednul na stupínek vzadu na chvostu (Lukáš) a poslední člen výpravy se usadil na motorce za řidičem. Zavazadla jsme vmáčkli, kam to zrovna v tu chvíli šlo.

A rozjeli jsme se.

Mohlo nás napadnout, že řidič nebude závodit. Těch 40 kilometrů jsme se táhli jako šneci a naděje ztrácela pevné základy za každou další zatáčkou. „To už bude ono.“ „Tak ne, ale támhleto už bude ono.“ Já měla vepředu asi nejpohodlnější místo, ale i tak jsem po započaté třetí hodině jízdy začala ztrácet cit v nohou.

Co teprve Lucio za řidičem, kde se mu nohy jen volně kývaly ve vzduchu?

Přestali jsme mluvit a zoufalost nám trochu pokřivila obličeje. Naštěstí jsme se v té černočerné tmě neviděli.

Zdálo se to opravdu jako věčnost. Nekončící jízda, během které nás několikrát napadlo, že už musíme být někde daleko za hranicema Filipín. Jen jsme si říkali, jak to sakra ten řidič dělá?

 

Krok č. 7 – úspěšně v cíli…?

Po odumření všech končetin a ztrátě řeči jsme dorazili.

Nezávislý pozorovatel by si myslel, že jsme se vrátili ze soutěže Robinsonův ostrov nebo z vězení. Pět shrbených a ploužících se postav, které ztratily vůli žít.

Ubytovali jsme se v Lost (ztracený) Horizon Dive Resort Annex a s hlasitě kručícíma žaludkama jsme se dobelhali k plážovým restauracím. To bylo po půlnoci.

Oznámili nám, že už nevaří.

Nezbylo nám, než si dát pár piv a vzkřísit naší pokleslou náladu.

Povedlo se to jen napůl, ale i tak jsme viditelně ožili. Sdíleli jsme svoje myšlenky, co nás napadaly během posledních hodin téhle strastiplné jízdy. Lucio s dramatickým výrazem popisoval, jak se jeho nohy visící z motorky postupně změnily na sloní hnáty a on se bál, že se už nikdy nezmenší.

A budeme si to ještě dlouho vyprávět

Cesta trvala něco přes 12 hodin a místo jedné přímé trasy se proměnila v 6 úseků, kdy ani u jednoho nebylo jisté, jak dopadne. Už při čtení cedule o zrušení trajektu jsme ale věděli, že tohle bude jeden z těch zážitků, co si budeme vyprávět ještě na smrtelné posteli. 🙂

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..